Původně jsem uvažoval psát úvahu, jaké se obvykle píši na začátku nového roku, ale se čas vydání prvního čísla našeho zpravodaje v průběhu 1.kvartálu nezadržitelně posunoval , posunovaly se i moje úvahy a nabraly poněkud jiný směr. Vytanulo mi na mysli jedno téma, které se mi už delší čas tu a tam připomíná a které stále odkládám…
Motto
Čára, která dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka.
Jenomže lidské srdce obrůstá pýchou jako psa sádlem!
Neznámý autor
Všiml jsem si, že mezi mnoha nejrůznějšími důvody převažuje jeden, o kterém se sice nemluví, ale který hluboko v podvědomí často
výrazně převažuje, aniž bychom si toho byli na první pohled vědomi. Naposledy mi to potvrdilo chování jedno z novopečených majitelů
našich štěňat. Choval se dost odtažitě, když rodina vybírala štěně a tvářil, že je spíše jeho tolerance a pochopení ostatních, co ho
vede k jeho souhlasu se zbytkem rodiny, než že by psa skutečně chtěl. Zkrátka spíše aby už měl konečně pokoj. Když se však nikdo
nedíval, zvedl štěně, pohladil, polaskal a nakonec i políbil. Co tedy člověka skutečně nejčastěji vede k tomu, že si pořídí psa,
kočku či jiné domácí zvíře? Je to potřeba kontaktu. Nemám na mysli kontakt duševní, který samozřejmě také hraje svou roli a je dost
podstatný. Mám na mysli kontakt fysický, který navýsost důležitý - potřeba se někoho dotýkat, někoho hladit, a není to jenom vyjádření
náklonnosti, ale skutečně vnímat, abych tak řekl jeho auru.
V období zamilovanosti se často dotýkáme a hladíme milovaného člověka; obdobně jednáme i s malými dětmi. Jak však partnerské vztahy
i my stárneme, frekvence vzájemných dotyků postupně řídne a mnohdy úplně vymizí. Jako bychom se za to styděli a nebo to považovali za
něco nepatřičného, co se k našemu věku, postavení, (nebo dosaďte cokoliv chcete), jaksi nehodí. Naše, svým způsobem "pošahaná",
současná civilisace takovým to kontaktům příliš nepřeje. Dotkneme-li se druhého člověka, (mimo běžného podání ruky), omlouváme se,
dotkne-li se muž ženy je to někde mnohdy považováno za sexuální obtěžování, a pohladíte-li cizí dítě, považují vás skoro za pedofila.
Přitom ještě v dobách mého dětství to bylo běžné. Zároveň však za mořem, kde pomalu každý druhý má svého psychiatra, organisují jako
terapii setkání skupin lidí, kteří se vzájemně dotýkají a hladí. ( za přítomnosti psychoterapeuta a za odpovídající peníz). Je to
bráno jako způsob léčby , resp. zbavení se některých psychických problémů a trampot.
Samozřejmě kontakt nechybí jenom Vám, chybí i druhému partnerovi, chybí dítěti atd.. A tak si pořizujeme domácí zvířata, sobě nebo d
ětem, (mnohdy úměrně tomu o kolik méně času pro ně máme my sami) a kterým takový kontakt chybí dvojnásob a někdy je to poznamená
na celý život.
Co tím vším chci říct?
Dotkněte se a pohlaďte partnera, kdykoliv během dne, tak jako v počátcích vašeho vztahu. Nebojte se a nestyďte se dotýkat svých
rodičů a prarodičů. A samozřejmě dvojnásob to platí pro vaše děti. Uvidíte, co to nejen s nimi, ale s Vámi udělá!
Zrovna tak je to u zvířat. Máte-li vícero psů, všimněte si, jak spolu komunikují, jak se měžně opečovávají navzájem, za nejtěsnějších
dotyků, s jakou láskou. A když se objevíte vy, jak se snaží vetřít do vaší přízně a vyhledávají osobní kontakt s vámi.
Pes je nejen neuvěřitelnou zásobárnou, resp.zdrojem duševní energie, ale zdrojem vaší duševní vyrovnanosti. Obdobně se tímto zdrojem
vaší vyrovnanosti může stát, ( a měl by jím být) i kontakt s druhými lidmi, zejména vašimi blízkými. A to je také věc, kdy se od
našich psů můžeme mnohému znovu naučit. Kdysi jsme to jako děti uměli, jenom jsme pozapomněli. Je to cesta ke spokojenému a
vyrovnanému životu, jaký bych vám přál.